Realizace tohoto projektu byla umožněna díky podpoře z Nadace SAINT - GOBAIN INICIATIVA

Občanské sdružení SDO Brontosauři (1987), Středisko DVOREČEK (2007) a Klub Pěstoun (2010). Zdálo by se, co název to jiný pojem, jiná aktivita. Ve skutečnosti časová posloupnost vývoje programu a volnočasových aktivit Samostatného dětského oddílu (SDO) Brontosauři určeného dětem, mládeži i dospělým v Moravskoslezském kraji. Nejde jenom o programový vývoj v SDO Brontosauři ale především o kvalitativní posun realizovaný na základě vybudovaného zázemí, zkušeností a praxe navíc podpořené celou řadou sponzorů a zejména celospolečenskou poptávkou. Proto přišel na svět nápad otevřít v Ostravě „Klub Pěstoun“, který má pomáhat dětem umístěných v kojeneckých ústavech, dětských domovech a diagnostických centech hledat náhradního rodiče „pěstouna“. Jeho náplní je šíření povědomí o náhradní rodinné péči a společensky nedoceňovanému poslání pěstouna a pěstounské rodiny. Pěstouna, který se ze vší zodpovědností dobrovolně rozhodl stát se náhradním rodičem deprivovanému dítěti, které nezaviněně přišlo o svou biologickou rodinu o lásku rodičů, teplo, jistotu a bezpečí domova. Je nemocné těžkou nevyléčitelnou nemocí, na kterou nejsou žádné léky. Nemocí, která se nedá pojmenovat, nejsou pro ni zdravotní kódy, nedá se měřit. Je to hluboké, niterné zoufalství, extrémní opuštěnost s následky pro celý jeho budoucí život ve velké většině případů na pokraji společnosti.

Naše cesta
Věnujte prosím 5 minut ze svého času těmto řádkům, a mnozí nebudete litovat. Možná přijdete na to, jako my, že můžete čas nyní strávený na gauči u televize, nebo u počítače, strávit mnohem smysluplněji. Změníte život sobě i těm, kdo to nejvíce potřebují – dětem. A co víc, změníte k lepšímu společnost, ve které žijete a se kterou jsme jaksi v poslední době, mírně řečeno nespokojeni.
Poslechněte tento příběh.
Potkali se muž a žena na vrcholu svých sil. Oba sami, děti už vylétly z hnízd, nalezli v sobě zalíbení a jak tomu příroda chce, touží ještě i v tomto věku po potomkovi, kterého by spolu vychovali. Příroda však věci zařídí jinak a dítě jim už nedopřeje a tak se ti dva jednou o vánocích rozhodnou, že to dítko tak moc spolu chtějí, že si jej adoptují. Jejich rozhodnutí je natolik pevné, že je neodradí ani dlouhý proces, který tato společnost nastavila a který musíte projít, pokud dítě do své péče chtějí a je celkem jedno, jestli už děti vychovali či nikoliv. Oba jsou velmi aktivní, zaměstnaní lidé, kteří se navíc ve svém volném čase věnují práci s dětmi.
Vymysleli si to tak, že dají domov jednomu, nebo dvěma dětem, když to budou sourozenci, aby se od sebe nevzdálili a mohli vyrůstat spolu a rozhodně je adoptují… O pěstounské péči na začátku nic moc nevěděli a pokud se dověděli, zdála se jim tato varianta nepřijatelná. V průběhu roku příprav na nové rodičovství se jim ale věci vyjasnily natolik, že byli ochotni variantu pěstounství přijmout, leč neochotně. Co je k tomu vedlo? Stačilo pár hodin v kojeneckém ústavu a v dětském domově, kde si ve skutečnosti osahali docela krutou pravdu. NEJSOU děti právně volné pro adopci! Kojeňáky a domovy plné dětí bez mámy a táty a právě ti, kteří je sem odložili, nebo kterým byli odebráni, převážně určují zda bude mít jejich dítě novou rodinu, nebo ne. Právě ti jež počali tyto odložené děti, totiž neumožní jejich adopci, po důvodech nepátrejme, nebylo by nám z toho veselo. Zákony této země tento stav nijak neposunují k lepšímu, jakoby stát doufal, že se snad jednou špatný rodič vzbudí a bude z něj zase táta nebo máma. Do přípravy na rodičovství chodili s pěti dalšími páry, kteří po dlouhých letech pokusů, léčebných procedur vzdali pokusy o početí vlastního dítěte a svou touhu po dítěti obrátili do podoby adopce. Viděli jak každý z nich touží po malém, zdravém miminku, které si vychovají k obrazu svému a také jejich smutek, když se dovídali, že to může trvat 6 i 7 let než se vhodné dítko najde, protože se vždy hledají ti správní rodiče k dítěti ne naopak a tak se stane, že někdo může dítě adoptovat dříve a jiní čekají až jsou vyhodnocení jako vhodní adoptivní rodiče.
Tak jim konečně dali glejt na to, že mohou být náhradními rodiči. Celkem si oddechli a byli plní očekávání až jim jednou zavolají, že je tu dítě nebo děti a mohlo by dojít k jejich setkání. Jaké to dítě bude? Bude to kluk, nebo holčička? Budou se mu líbit? Bude se jim líbit?
Netrvalo to ani měsíc a zazvonil telefon. Jsou tady tři holčičky, malé, krásné zdravé, ale jsou tři – sestřičky a navíc rodiče souhlasí pouze s pěstounskou péči s účastí… Bylo to jako ve snu. Tolik si to přáli slyšet, ale tři malé děti, zvládnou to? A ta pěstounská ? To jim je taky mohou kdykoliv zase vzít…? Plni obav se jeli druhý den do kojeňáku podívat. První setkání. Kdo se ho bál více? Oni, nebo ty cácorky, které si tolik přály novou mámu a tátu? Byla to nádhera. Ta tam byla předsevzetí o tom, že nesmí dovolit absolutní citovou vazbu, když jde pouze o pěstounství, že bude lepší když je děti budou oslovovat křestními jmény… V tom prvním setkání byla spousta nádherných emocí, cítili jiskřičky co přeskakovaly a v očích se leskly slzičky a po chvíli skončili v objetí a jen slyšeli štěbetání - tatínku… maminko…
Už nebylo pochyb. Holčičky budou mít nový domov.

Klub Pěstoun
Pomáhá a řeší úděl opuštěných dětí, podat pomocnou ruku pěstounům a pěstounským rodinám při „aklimatizaci“ dětí v nových rodinách. Má nabídnout zázemí pro společné aktivity, vzdělávání i léčbu důsledků jimi nezaviněné situace a hledat cesty k nové indentitě a plnohodnotnému rozměru jejich budoucího života v pěstounské rodině.

Byt na půl cesty
je přirozeným důsledkem aktivit a programů „Klubu Pěstoun“. Dítě umístěné v pěstounské rodině po dosažení dospělosti je stále dítětem svých původních biologických rodičů, pro pěstouna, který nemá rodičovská práva, ale ani další povinnosti jeho role „náhradního rodiče“ končí. Pokud pěstounská péče skončí a dítě nenajde pracovní uplatnění, dostává se do pasti, kterou mu společnost připravila. Dítě je posuzováno jako zdravé, nemá tedy nárok na podporované zaměstnání. Většinou si s sebou stále nese svůj uzlík psychických problémů, pro který není snadné najít práci a obstát v konkurenčním prostředí. Často má nižší vzdělání a omezené možnosti dalšího rozvoje. Vyživovací povinnost k němu mají rodiče, kteří sami velmi často žijí v bídě. Pěstouni péčí o toto dítě sami ztratili možnost pracovního postupu, a ztrátou příspěvku na výživu a odměnu pěstouna se v mnoha případech sami také dostávají do ekonomické nouze. Navíc bývají velmi vyčerpaní a sami by potřebovali spíše ocenění a odpočinek. Byt na půl cesty je tak jedním z možných řešení této vzniklé situace.

Bydlení pro pěstounskou rodinu
má vytvořit zázemí pro pěstouny, kteří mají ve své péči tři a více dětí.

Co by bylo, kdyby ? Nebyli sponzoři a příznivci. Nic.
Celá dlouhá cesta vývoje programů a aktivit SDO Brontosauři se opírá o nezištnou pomoc a vůli sponzorů být nápomocen dobré věci. Nedovedeme si představit, že naše nové programy „Klub Pěstoun“ a „Byt na půl cesty“ by se obešli bez této přízně a podpory. Dovolujeme si zde proto poděkovat všem kteří nás obdařili svou náklonností, přízní, radou a finanční podporou. Chceme zde rovněž poděkovat všem kteří se v budoucnu rozhodnou tyto naše aktivity dobrovolně jakkoli podpořit.

Další partneři projektu:

Články a odkazy